Pavel jako první česká hvězda klasické hudby nabídne zdarma část ze svého nového alba ke stažení na i-legalne.cz již před oficiálním termínem vydání CD!
Od 6. listopadu 2007 až k oficiálnímu termínu vydání celé nahrávky na CD, tedy do 20. listopadu 2007 si budou moci zájemci stahovat na www.i-legalne.cz zdarma speciální singl s nahrávkou III. věty "Bouře" z koncertu č. 2 "Léto". Od 20. listopadu, kdy bude nové CD v prodejnách je www.i-legalne.cz nabídne za standardních podmínek (269,- Kč) celé ke stáhnutí.
Vivaldiho Čtvero ročních dob dává houslistovi opravdu výjimečnou příležitost zaskvět se brilantním interpretačním mistrovstvím. A Pavel této příležitosti využívá vrchovatě. Jako partnera si zvolil Pražskou komorní filharmonii. Na tomto CD je ještě velmi známý Bachův Koncert pro dvoje housle a orchestr d moll, kde Pavel Šporcl nahrál oba sólové party!
Zvláštním bonusem CD je videozáznam z nahrávání části "Bouře" z koncertu č. 2 "Léto" a celý koncert č. 4 "Zima".
Titul vychází k 330. výročí narození Antonia Vivaldiho, které si hudební svět připomene v březnu roku 2008.
Obrovským potleskem vyprovázeli posluchači houslistu Pavla Šporcla z posledního koncertu Generali turné "Šporcl hraje Dvořáka", který se 4.11. uskutečnil v Kyjově. Skončila tak šňůra 24 koncertů, na které přišlo na 8 tis. posluchačů. "Bylo to nádherné turné, jedno z nejlepších. Všechno v pohodě a bez problémů. 21 z 24 koncertů byly beznadějně vyprodáno a posluchači byli skvělí", pochvaloval si Pavel.
Pavel Šporcl na tomto albu potvrzuje své místo nejcharismatičtější osobnosti mezi mladými českými houslisty – ve všem, co dělá, vyčnívá svou spontánní imaginací a individualitou. Jeho nahrávka Dvořákova houslového koncertu (Supraphon, 4/04) toto prvenství potvrdila. Na nahrávce, kterou držíte v ruce, se vypořádal s Dvořákovou houslovou sonátou stejně skvěle jako s Kreislerovou virtuózní úpravou tří Slovanských tanců. Protějškem je mu další talentovaný český hudebník, klavírista Petr Jiříkovský. Přestože není tak výraznou osobností jako houslista Pavel Šporcl, poskytuje mu vynikající hudební oporu. Odkaz na Dvořákův houslový koncert je namístě, protože sonátu skladatel psal právě během čekání na Joachimovo první provedení koncertu. Na počátku poslechu se zdá, jako by rovnováha nahrávky byla vychýlená ve prospěch houslí, avšak Šporcl nás brzy přesvědčí, že dokáže být jako spoluhráč vnímavý a ustoupit citlivě do pozadí tam, kde má vyniknout klavír. To je vlastnost, kterou bychom u virtuosa tohoto ražení nemuseli nutně očekávat. Po vřelém provedení první věty Šporcl dává střední větě Poco sostenuto široký prostor a plnou soustředěnost. Skladba pak graduje neodolatelnou rytmičností finále, které je bezesporu nejvíce „českou“ větou celé skladby.
Nokturno je známější ve Dvořákově úpravě pro smyčcový orchestr, avšak jeho úprava pro housle a klavír si říká o jemnější a intimnější čtení. Kreisler zamýšlel své aranže tří Slovanských tanců jako přídavky. Technicky jsou náročnější než originální verze, zvláště díky četným dvojhmatům v houslovém partu, Šporcl se jich však zhostil na výbornou.
Sukovy Čtyři skladby pro housle a klavír tvoří na tomto albu příhodný protějšek. Byly napsány v roce 1900, před tragickou smrtí Dvořákovy dcery a Sukovy ženy. Nejznámější je druhá ze čtyř skladeb, ale posluchačsky atraktivní jsou všechny čtyři, zvláště slyšíme-li je v tak výtečném provedení. Zvuková kvalita nahrávky pořízené loni v červenci v pražském Rudolfinu je prvotřídní.
Edward Greenfield, Gramophone, březen 2007
Houslista Pavel Šporcl patří bezesporu k nejvýraznějším a médii nejsledovanějším domácím umělcům v oblasti vážné hudby.
Pavel Šporcl má vzácný dar. Svou virtuositou a strhujícími výkony si získává obdiv a uznání odborné veřejnosti, svým vzhledem a názory poutá pozornost médií. Díky této kombinaci se neúnavně a úspěšně angažuje za propagaci vážné hudby. "Klasická hudba bude u mě vždycky na prvním místě. Klasická hudba je moje láska a dělám ji na sto procent, i když nejsem proti občasnému odbočení."
Virtuos Pavel Šporcl se však nebrání zabrousit i do jazzových či popových krajin. Vše ve jménu propagace širokých možností svého nástroje. Po turné s jazzovým triem Josefa Vejvody, kdy hrál Vejvodův houslový koncert Novelty Concerto, rozšiřuje houslista Šporcl nyní působení i do popu, aby podle svých slov ukázal mladým, že se dá hrát na housle i jiná něž klasická hudba. Pavel Šporcl tyto projekty charakterizuje: "Trocha improvizace a možnost autorského vlivu je příjemná a inspirativní."
Pavlovi se daří oslovovat širokou veřejnost a především mladé publikum. Obvykle rezervovaná česká média ho v roce 2001 titulovala "talentem, který se rodí možná jednou za sto let..." Neformální oblečení, důsledné nošení šátku napomohly jasné identifikaci médii. Další přízviska na sebe nenechala dlouho čekat "pirát pódií, enfant terrible klasické hudby, hudebník bojovník".
V poslední době odložil šátek, díky němuž před několika lety k sobě přitáhl pozornost hlavně mladší generace posluchačů, ale vyvolal i kritiku konzervativnější části hudební obce. Své pověsti nekonformního umělce, o němž se diskutuje nejen v hudebních souvislostech, však zůstává věrný. Občas se objevuje v černém klobouku s bílou stuhou. A nejen to. "Nechal jsem si uměle prodloužit vlasy. Teď čekám, až mi mé vlastní dorostou. Šátek jsem ale úplně nezavrhl, občas si ho ještě uvážu. Do fraku se však určitě neobléknu," ujišťuje houslista.
Pavel Šporcl se jako jediný z českých houslistů mladé generace objevil v knize světově uznávaného kritika a houslového historika Henryho Rothe "Housloví virtuosové: Od Paganiniho do 21. století".
Přes veškerá mediální přízviska zůstává Pavel Šporcl především fenomenálním hráčem na housle, který díky kvalitě svého projevu přitahuje na koncerty široké publikum. Pavel Šporcl je častým hostem prestižních koncertních pódií v Evropě USA, Kanadě i Japonsku.
Spolupracuje s řadou domácích i zahraničních orchestrů a renomovanými dirigenty (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Berlínský a Mnichovský rozhlasový orchestr, Staatkapelle Weimar, Statní filharmonie Wroclaw, Los Angeles Mozart Orchestra, Jupiter Orchestra of London, Liverpoolská královská filharmonie). (Vladimir Ashkenazy, Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Zdeněk Mácal, Serge Baudo, Vladimír Válek, Petr Altrichter, Christian Zimmerman, Marek Pijarowski, Gregory Rose).
Je nositelem mnoha významných cen a ocenění. Pavlovy CD nahrávky klasické hudby kromě oslavných kritik získaly ocenění za nejprodávanější tituly na našem trhu.
Rozsáhlý repertoár Pavla Šporcla zahrnuje 45 houslových koncertů, nespočet sonát, komorních a virtuózních děl. Oblíbenou výsadou Pavla Šporcla je uvádět na svých koncertech také hudbu dvacátého století (Sylvie Bodorová, Arvo Pärt, Alfred Schnittke, John Corigliano).
Před časem rozčeřilo českou hladinu gramofonového průmyslu cédéčko, na němž nabídl houslista Pavel Šporcl komorní skladby Antonína Dvořáka. Komplet, který není prvním, jak tvrdil na křtu desky Josef Suk (už dvakrát jej realizoval Bohuslav Matoušek), završil náročnou Sonátou F dur a třemi Slovanskými tanci, o kterých je jasné jen to, že Dvořák takřka upravil pro housle jeden. Šporcl zvolil nejsnadnější cestu a zároveň nejdiskutabilnější - kavárenské transkripce zdatného upravovatele téměř čehokoliv Fritze Kreislera. Jsou efektní, ale je to více Kreisler nežli Dvořák. Nicméně jak je to v dějinách časté - geniální hudba unese téměř všechno. Tak i Dvořák se ukázal jako nezničitelný. Dlužno dodat, že uslzenost houslista mírnil, jak mohl, a hraje Kreislera-Dvořáka velmi decentně. Jestliže Slovanské tance nebudou položkou, ke které se budu vracet, výborně vyšla Šporclovi Suková vnitřním pnutím prostoupená hudba. Zvláště první tři části jsou báječné a jen málo nahrávek v historii jim může konkurovat. Dvořákovu Sonátu F dur hraje virtuos střízlivě (podobný šťastný generální přístup je patrný na předešlé dvořákovské desce) a až překvapivě pointuje fráze. Jestliže Matoušek na svém kompletu frázuje taneční úseky s jasnou akcentací, rychlé běhy jsou transparentní a melodie výrazně kantabilní, pak Pavlu Šporclovi šlo, zdá se mi, spíše o celek, o atmosféru, o plynutí hudby časoprostorem a jen na skutečných vrcholech dal plně průchod kráse svého nástroje. Je to prostě otázka určité hudební filozofie. Obojí je možné. Deska má jako každý Šporclův projekt zajímavou výtvarnou ambaláž a booklet příjemnou grafiku. Když pominu salonního Kreislera, tak je to deska hodná doporučení, která je dalším pěkným kamínkem v barevné mozaice diskografie Pavla Šporcla.
...Pět sonát W.A.Mozarta, které si umělci (P.Šporcl a P.Jiříkovský) vybrali k interpretaci určuje klavírnímu partu většinou vůdčí roli, přinejmenší brilantnější styl. Po příchodu houslity v plážovém oblečku (bílé džíny a sluneční brýle) bylo milým zjištěním, že je zcela koncentrován na hru, na svět výrazu hraného skladatele, ale i na svou nevyřčenou "druhou" roli. Výsledkem bylo zaujaté provedení sonát s precizně vyznívajícím houslovým partem, do něhož dal Pavel Šporcl technickou vybavenost a výrazovou zpěvnost, avšak nikde je nepřetáhl do sólistického preromantického výrazu. Dvouvětá Sonáta e-moll, která zazněla úvodem večera, byla svou mollovou melodičností houslistovi příležitostí vyzpívat svým nástrojem i jiné než po zbytek večera znějící třpytivé popěvky. Největším interpretačním dojmem na mě zapůsobila Sonáta F dur K 576, která po přestávce opět vtáhla do Mozartova úchvatného světa. Výkony obou mladých umělců-precizní a koncentrovaná hra Pavla Šporcla, vynikající a brilantní interpretace klavíristy Petra Jiříkovského-daly vyznít nevšedně oslovujícímu koncertu.
První z houslových debutů na hudebním festivalu Salzburger Festspiele: Pavel Šporcl v neděli odpoledne (25.7.) v Mozarteu.
Mediální ohlášky před festivalem se u pražského houslisty Pavla Šporcla soustřeďovaly především na nekonvenční outfit na jevišti: kožené kalhoty a šátek na hlavě. Něco takového přilákalo přirozeně na jeho debutový koncert na festivalu v neděli (25.7.) do Mozartea i navzdory odpolednímu termínu mnoho posluchačů.
A fungovalo to. Již v první okamžiku, ještě než zahrál první tón, si svým širokým úsměvem získal celý sál. Hláška, že má nesmírnou radost, že smí hrát na „nejlepším festivalu na světě“ se postarala o zbytek, takže několik nejistot a nečistot bylo poté ochotně přeslechnuto.
Program, který uváděl sám umělec - „best of“ z jeho dosavadních CD-nahrávek, byl z velké části věnován slavným skladatelům jeho vlasti a utvářen díly s folklorním národním koloritem, což Šporclovi, jenž vibrátem příliš nešetří, velmi vyhovovalo.
Na začátku zazněly Smetanovy skladby Tanga“ od Piazzolly, které argentinský mistr tohoto žánru určil pro Rostropoviče. Tato verze, kterou Šporcl sám speciálně upravil pro housle s klavírem, byla v některých delších úsecích zaranžována do výšek, jež jsou pro lidské ucho již bolestné. A tak, i když byla technicky perfektně zahrána, málem způsobovala bolesti zubů.
Debut Pavla Šporcla byl celkově bezpochyby povedený. Především svou přirozenou přítomností na jevišti a svým dobrým kontaktem s publikem, jehož pozornost poutal celý večer, téměř vytvořil příjemnou atmosféru jazzového klubu. Publikum děkovalo „standing ovations“ a výkřiky „Bravo!“.
Je to jen hezká náhoda? V každém případě byl publiku na koncertech hudebního festivalu Sazburger Festspiele o zahajovacím víkendu nabídnut festival houslový: Benjamin Schmid ve Velkém festivalovém domě, Baiba Skride v Mozart-Soirée a v Mozart-Matinée a na úvod řady „Salcburského debutu“ věnované houslistům v neděli odpoledne v Mozarteu Pavel Šporcl se svým sólovým programem, který mu byl ušitý jako na míru.
Jednatřicetiletý Pražák s cool outfitem – šátek na hlavě, barevná košile, kožené kalhoty – nenapodobuje svého houslového punkového kolegu Nigela Kennedyho, bere ale muzicírování rovněž muzikálně uvolněně. Hlubokou vážnost Janáčkovy „Sonáty“ předává Šporcl a jeho klavírní partner Petr Jiříkovský, který koncert pozorně spoluutváří, s drsnou přímostí jako hudbu řeči. Žánrové scény „Z domoviny“ od Smetany a čtyři „Romantické kusy“, op. 75, od Dvořáka překypují vitalitou a bezprostředně působící radostí z vyjadřování se hudbou.
Virtuosovi vzdává Šporcl s mladickou svěžestí hold, když uchvátivě a zábavně dává k dobru „Českou rapsodii“ Bohuslava Martinů, která byla napsána pro Fritze Kreislera, a suitu „Porgy a Bess“ aranžovanou Jaschou Heifetzem. Tím lze bez povrchnosti udělat dojem a získat potlesk. „Grand Tango“ od Astora Piazzolly ve Šporclově vlastním zpracování je tomuto radostně důmyslnému přístupu rovněž dokonale přiměřené. A jako již ve filharmonickém koncertu s Benjaminem Schmidem nalezli jsme i zde spojení Starého a Nového světa. Muzicírování může být uvolňující a osvěžující zážitek.