Před časem rozčeřilo českou hladinu gramofonového průmyslu cédéčko, na němž nabídl houslista Pavel Šporcl komorní skladby Antonína Dvořáka. Komplet, který není prvním, jak tvrdil na křtu desky Josef Suk (už dvakrát jej realizoval Bohuslav Matoušek), završil náročnou Sonátou F dur a třemi Slovanskými tanci, o kterých je jasné jen to, že Dvořák takřka upravil pro housle jeden. Šporcl zvolil nejsnadnější cestu a zároveň nejdiskutabilnější - kavárenské transkripce zdatného upravovatele téměř čehokoliv Fritze Kreislera. Jsou efektní, ale je to více Kreisler nežli Dvořák. Nicméně jak je to v dějinách časté - geniální hudba unese téměř všechno. Tak i Dvořák se ukázal jako nezničitelný. Dlužno dodat, že uslzenost houslista mírnil, jak mohl, a hraje Kreislera-Dvořáka velmi decentně. Jestliže Slovanské tance nebudou položkou, ke které se budu vracet, výborně vyšla Šporclovi Suková vnitřním pnutím prostoupená hudba. Zvláště první tři části jsou báječné a jen málo nahrávek v historii jim může konkurovat. Dvořákovu Sonátu F dur hraje virtuos střízlivě (podobný šťastný generální přístup je patrný na předešlé dvořákovské desce) a až překvapivě pointuje fráze. Jestliže Matoušek na svém kompletu frázuje taneční úseky s jasnou akcentací, rychlé běhy jsou transparentní a melodie výrazně kantabilní, pak Pavlu Šporclovi šlo, zdá se mi, spíše o celek, o atmosféru, o plynutí hudby časoprostorem a jen na skutečných vrcholech dal plně průchod kráse svého nástroje. Je to prostě otázka určité hudební filozofie. Obojí je možné. Deska má jako každý Šporclův projekt zajímavou výtvarnou ambaláž a booklet příjemnou grafiku. Když pominu salonního Kreislera, tak je to deska hodná doporučení, která je dalším pěkným kamínkem v barevné mozaice diskografie Pavla Šporcla.
...Pět sonát W.A.Mozarta, které si umělci (P.Šporcl a P.Jiříkovský) vybrali k interpretaci určuje klavírnímu partu většinou vůdčí roli, přinejmenší brilantnější styl. Po příchodu houslity v plážovém oblečku (bílé džíny a sluneční brýle) bylo milým zjištěním, že je zcela koncentrován na hru, na svět výrazu hraného skladatele, ale i na svou nevyřčenou "druhou" roli. Výsledkem bylo zaujaté provedení sonát s precizně vyznívajícím houslovým partem, do něhož dal Pavel Šporcl technickou vybavenost a výrazovou zpěvnost, avšak nikde je nepřetáhl do sólistického preromantického výrazu. Dvouvětá Sonáta e-moll, která zazněla úvodem večera, byla svou mollovou melodičností houslistovi příležitostí vyzpívat svým nástrojem i jiné než po zbytek večera znějící třpytivé popěvky. Největším interpretačním dojmem na mě zapůsobila Sonáta F dur K 576, která po přestávce opět vtáhla do Mozartova úchvatného světa. Výkony obou mladých umělců-precizní a koncentrovaná hra Pavla Šporcla, vynikající a brilantní interpretace klavíristy Petra Jiříkovského-daly vyznít nevšedně oslovujícímu koncertu.
První z houslových debutů na hudebním festivalu Salzburger Festspiele: Pavel Šporcl v neděli odpoledne (25.7.) v Mozarteu.
Mediální ohlášky před festivalem se u pražského houslisty Pavla Šporcla soustřeďovaly především na nekonvenční outfit na jevišti: kožené kalhoty a šátek na hlavě. Něco takového přilákalo přirozeně na jeho debutový koncert na festivalu v neděli (25.7.) do Mozartea i navzdory odpolednímu termínu mnoho posluchačů.
A fungovalo to. Již v první okamžiku, ještě než zahrál první tón, si svým širokým úsměvem získal celý sál. Hláška, že má nesmírnou radost, že smí hrát na „nejlepším festivalu na světě“ se postarala o zbytek, takže několik nejistot a nečistot bylo poté ochotně přeslechnuto.
Program, který uváděl sám umělec - „best of“ z jeho dosavadních CD-nahrávek, byl z velké části věnován slavným skladatelům jeho vlasti a utvářen díly s folklorním národním koloritem, což Šporclovi, jenž vibrátem příliš nešetří, velmi vyhovovalo.
Na začátku zazněly Smetanovy skladby Tanga“ od Piazzolly, které argentinský mistr tohoto žánru určil pro Rostropoviče. Tato verze, kterou Šporcl sám speciálně upravil pro housle s klavírem, byla v některých delších úsecích zaranžována do výšek, jež jsou pro lidské ucho již bolestné. A tak, i když byla technicky perfektně zahrána, málem způsobovala bolesti zubů.
Debut Pavla Šporcla byl celkově bezpochyby povedený. Především svou přirozenou přítomností na jevišti a svým dobrým kontaktem s publikem, jehož pozornost poutal celý večer, téměř vytvořil příjemnou atmosféru jazzového klubu. Publikum děkovalo „standing ovations“ a výkřiky „Bravo!“.
Je to jen hezká náhoda? V každém případě byl publiku na koncertech hudebního festivalu Sazburger Festspiele o zahajovacím víkendu nabídnut festival houslový: Benjamin Schmid ve Velkém festivalovém domě, Baiba Skride v Mozart-Soirée a v Mozart-Matinée a na úvod řady „Salcburského debutu“ věnované houslistům v neděli odpoledne v Mozarteu Pavel Šporcl se svým sólovým programem, který mu byl ušitý jako na míru.
Jednatřicetiletý Pražák s cool outfitem – šátek na hlavě, barevná košile, kožené kalhoty – nenapodobuje svého houslového punkového kolegu Nigela Kennedyho, bere ale muzicírování rovněž muzikálně uvolněně. Hlubokou vážnost Janáčkovy „Sonáty“ předává Šporcl a jeho klavírní partner Petr Jiříkovský, který koncert pozorně spoluutváří, s drsnou přímostí jako hudbu řeči. Žánrové scény „Z domoviny“ od Smetany a čtyři „Romantické kusy“, op. 75, od Dvořáka překypují vitalitou a bezprostředně působící radostí z vyjadřování se hudbou.
Virtuosovi vzdává Šporcl s mladickou svěžestí hold, když uchvátivě a zábavně dává k dobru „Českou rapsodii“ Bohuslava Martinů, která byla napsána pro Fritze Kreislera, a suitu „Porgy a Bess“ aranžovanou Jaschou Heifetzem. Tím lze bez povrchnosti udělat dojem a získat potlesk. „Grand Tango“ od Astora Piazzolly ve Šporclově vlastním zpracování je tomuto radostně důmyslnému přístupu rovněž dokonale přiměřené. A jako již ve filharmonickém koncertu s Benjaminem Schmidem nalezli jsme i zde spojení Starého a Nového světa. Muzicírování může být uvolňující a osvěžující zážitek.