Rok po prvním dvořákovském albu, které nás uchvátilo jen středně odhaluje mladá houslová star klasické hudby ve druhém dílu své netušené kvality komorního hráče. Proměna je kuriózní: od houslové hry záměrně demonstrativní, ba až do očí bijící přechází k nezvyklé jemnosti, důvěrnému tónu a opravdému duchu dialogu s partnerem, který byl v prvním dílu zapomenut kdesi za oponou. V tomto ohledu je svou jednoduchostí obzvláště dojemné Poco sostenuto ze sonáty z roku 1880. Jistotou rychlých temp také virtuos potvrzuje svůj úspěch u posluchačů, avšak nyní bez podlehnutí oné virtuositě, která zkazila předchozí nahrávku. Změna stylu nám ve vzácné dokonalosti umožňuje příjemný poslech vynikajících Sukových skladeb, nedávno obhajovaných skladatelovým vnukem stejného jména.
Po šesti letech se virtuos Pavel Šporcl objevil na festivalu klasické hudby Pražské jaro. Před vypordaným hledištěm pražského Rudolfina (a po dvou letech opět v šátku) přednesl společně s Petrem Jiříkovským sklady Beethovena, Corigliana, Dvořáka, Gershwina a dalších. Po 15-ti minutovém přídavku publikum povstalo a potlesk nebral konce.
Pavel Šporcl se představil s velkým úspěchem na největším veletrhu nahrávacích společností na světě MIDEM ve francouském Cannes. Na galakoncertě nazvaném "Noc houslistů", který proběhl 22.1.07, se společně s Pavlem představili dva další talentovaní kolegové. "Bylo to moc příjemné a důlěžité pozvání. Koncert se mi povedl, což mne moc těší. Ukázal jsem co ve mne je", dodává virtuos Pavel Šporcl. Velký rozruch také vzbudily Pavlovy modré housle.
Pavel Šporcl je nyní ve finále svého úspěšného Dvořák 2006 turné.
V pondělí 20. listopadu 2006 se představil pražskému publiku v Rudolfinu. Zde zároveň převzal dvě platinové desky Supraphonu. V klasické hudbě jde o zcela mimořádný úspěch! Drahým kovem byla oceněna alba: Pavel Šporcl & Paganini a také Pavel Šporcl hraje houslové koncerty Dvořáka a Čajkovského. "Je to obrovský úspěch, v klasické hudbě takřka nevídaný. Mám ohromnou radost" říká houslista.
Před časem rozčeřilo českou hladinu gramofonového průmyslu cédéčko, na němž nabídl houslista Pavel Šporcl komorní skladby Antonína Dvořáka. Komplet, který není prvním, jak tvrdil na křtu desky Josef Suk (už dvakrát jej realizoval Bohuslav Matoušek), završil náročnou Sonátou F dur a třemi Slovanskými tanci, o kterých je jasné jen to, že Dvořák takřka upravil pro housle jeden. Šporcl zvolil nejsnadnější cestu a zároveň nejdiskutabilnější - kavárenské transkripce zdatného upravovatele téměř čehokoliv Fritze Kreislera. Jsou efektní, ale je to více Kreisler nežli Dvořák. Nicméně jak je to v dějinách časté - geniální hudba unese téměř všechno. Tak i Dvořák se ukázal jako nezničitelný. Dlužno dodat, že uslzenost houslista Pavel Šporcl mírnil, jak mohl, a hraje Kreislera-Dvořáka velmi decentně. Jestliže Slovanské tance nebudou položkou, ke které se budu vracet, výborně vyšla Šporclovi Suková vnitřním pnutím prostoupená hudba. Zvláště první tři části jsou báječné a jen málo nahrávek v historii jim může konkurovat. Dvořákovu Sonátu F dur hraje houslista střízlivě (podobný šťastný generální přístup je patrný na předešlé dvořákovské desce) a až překvapivě pointuje fráze. Jestliže Matoušek na svém kompletu frázuje taneční úseky s jasnou akcentací, rychlé běhy jsou transparentní a melodie výrazně kantabilní, pak Pavlu Šporclovi šlo, zdá se mi, spíše o celek, o atmosféru, o plynutí hudby časoprostorem a jen na skutečných vrcholech dal plně průchod kráse svého nástroje. Je to prostě otázka určité hudební filozofie. Obojí je možné. Deska má jako každý Šporclův projekt zajímavou výtvarnou ambaláž a booklet příjemnou grafiku. Když pominu salonního Kreislera, tak je to deska hodná doporučení, která je dalším pěkným kamínkem v barevné mozaice diskografie Pavla Šporcla.
Pavel je nyní ve finále svého úspěšného Dvořák 2006 turné. V pondělí 20. listopadu 2006 se představil pražskému publiku v Rudolfinu. Zde zároveň převzal dvě platinové desky Supraphonu. V klasické hudbě jde o zcela mimořádný úspěch! Drahým kovem byla oceněna alba: Pavel Šporcl & Paganini a také Pavel Šporcl hraje houslové koncerty Dvořáka a Čajkovského. "Je to obrovský úspěch, v klasické hudbě takřka nevídaný. Mám ohromnou radost" říká Pavel.
Za doprovodu klavíristy Petra Jiříkovského se charismatický virtuos tentokrát snažil dát večeru ryze komorní, intimní ráz, přičemž se zaměřil na melodickou a lyrikou oplývající hudbu nejen Antonína Dvořáka, ale i jeho následovníka a rodinného spřízněnce Josefa Suka.
Jeho záměr vyšel dokonale - publikum v některých okamžicích jako by ani nedýchalo. Večer sice orámovaly dva z Dvořákových Slovanských tanců a před přestávkou došlo i na jeho virtuosní Capriccio, všechny ostatní předvedené skladby však díky mistrovství obou protagonistů umocnily požitek z toho nejjemnějšího, co klasická hudba dokáže. Jen díky tomu mohlo dojít k vytvoření nádherného trialogu autor - interpret - posluchač.
Šporclovo sebevědomé mistrovství postrádá jakékoli prvky pozérství, hráč předstupuje před auditorium s upřímnou pokorou a úctou k interpretovanému skladateli. Zároveň provází posluchače večerem svým sympaticky zasvěceným a příjemným slovem nepostrádajícím ani občasná humorná odlehčení. Vzniká tak svébytný druh koncertu, oproštěný od obvyklých rituálů, poněkud odlehčený, přesto nikoli znevažující či parafrázující, naopak. Jaký lepší důkaz lze najít pro tvrzení, že takzvaná vážná hudba se nemusí hrát pouze ve fraku?
I když Pavel Šporcl odložil svůj tradiční šátek, přesto ani tentokrát svým výběrem kostýmů, včetně slavného trička "I Love New York" (údajně pro vyjádření jeho stejně zamilovaného vztahu k tomuto městu, jaký měl i Antonín Dvořák), nezklamal.
V průběhu koncertu měl slavný houslista předvést i svůj zbrusu nový nástroj v modré barvě. Dílo mistra houslaře Jana Špidlena však v úterý posluchači v Pardubicích nespatřili. Jeho tvůrce s ním totiž odcestoval na výstavu do USA. Tak snad někdy příště...
Pavel se již mnoho let snaží otevírat hranice klasické hudby širšímu okruhu posluchačů. Zároveň se pokouší o nový přístup k věcem, které nás obklopují mnoho staletí. Proto požádal nejlepšího českého houslaře Jana Špidlena o postavení houslí, které by měly znaky nového tisíciletí. Tak vznikly housle skrývající různá vylepšení, sloužící nejen k osobitému výtvarnému ztvárnění, ale hlavně k lepšímu zvuku a stabilitě nástroje: pozměněný obrys korpusu s krátkými růžky a úzkým okrajem, zvětšená plocha eff, titanový šroub uvnitř krku, uhlíková výztuž římsy, osobité ztvárnění šneku se zapuštěným olověným závažím...